duchovní růst

( 1 )

pohledem psychoterapeuta PhDr. Jana Czecha CSc.

(text volně vybrán z knihy Psychoterapie a víra)

Zní to možná paradoxně, ale život sám se svými událostmi má výslovně terapeutický charakter. Žádná terapeutická metoda či technika nemůže stát mimo život...musí v něm být vklíněna, musí usilovat porozumět mu, počítat s jeho zásadním vlivem na lidský duchovní i duševní organismus a zároveň si být vědoma, že je jen průvodcem na cestě životního příběhu, který sám o sobě rozhoduje o uzdravení člověka.

KAŽDÝ ČLOVĚK OBVYKLE VÍ, V ČEM SPOČÍVAJÍ JEHO SLABINY. Se svými nedostatky by se ostatně naučil celkem dobře žít, kdyby zde ovšem neexistovala nepříjemná okolnost: nedostatky, o kterých je zde řeč, totiž s sebou přinášejí řadu nepříjemností, těžkostí, negativních sociálních signálů a zpětných vazeb a- především BOLÍ. Kdyby tomu tak nebylo, neměl by patrně člověk většinou dostatečnou motivaci své slabiny odstraňovat.

Zbavovat se svých nedostatků a slabostí znamená především duchovní růst a osobnostní zrání, přičemž - jak je známo- je cesta růstu a zrání velmi namáhavá, bolestná a zdlouhavá a člověk obvykle, krom sociálního kontextu, sám o sobě nemívá motiv tuto cestu podstupovat.

  Stojíme pak uprostřed mezi dvěmi tendencemi: svou přirozeností chceme zůstat takovými, jakými jsme, se všemi výhodami i nevýhodami, které to přináší. Na druhé straně se ale změnit chceme, neboť staus quo může v tu chvíli přinášet více nepříjemností a nepohodlí než cesta vpřed nebo vzhůru. Zdá se, že na cestu změn se člověk vydává skutečně až teprve tehdy, kdy je přímo vypuzen nepohodlím dané situace.

Ale v okamžiku, kdy se rozhodne změnit se, pracovat na sobě a je hotov podstoupit hluboké osobnostně strukturální změny, obvykle zjišťuje, že je před svými nežádoucími vlastnostmi zcela bezmocný, ať již jde o nepřizpůsobivé chování, konfliktní prožívání sociálních vztahů, závislost, zbabělost, ustrašenost, narcismus, agresivitu, hypersexualitu, oportunismus aj.

Každý nejspíše zná stav zoufalství nad neúspěšnými pokusy se od určitého data změnit. Například bázlivý a introvertní člověk po několika křečovitých pokusech společensky se prosadit a představit se svému sociálnímu okolí principiálně jinak, stojí v situaci alkoholika, který po řadě skálopevných předsevzetí znovu a znovu padá do recidiv své choroby. Každý takový neúspěšný pokus je navíc silně demotivující a zásadně odrazuje od jakýchkoli dalších snah v daném směru. Člověk ztrácí důvěru ve vlastní síly, nové a nové pokusy vyvolávají trvalé napětí, přinášejí nové obtíže v oblastech, které se dosud jevily být "zdravé".

Marný boj je nad to vyčerpávající a začíná se projevovat nedostatek psychických sil pro zabezpečení elementárního chodu vědomého života.

Změnit některou svou negativní vlastnost, povahovou či osobnostní závadu je, jak jsme popsali, nesmírně těžké, přesto však víme, že se lidé i v tomto ohledu změnit mohou a mění se. Nejde jen o změny v hladině přijatelné a jaksi snesitelné, ale také o definitivní změnu, která jde do hloubky a je bez dalších recidiv.

Jak se tedy může člověk pozitivně změnit? Člověk za norm.okolností přirozeně během svého vývoje zraje, dospívá, jeho nedostatky hrají menší roli v jeho sociálním životě- pokud samozřejmě on sám alespoň trochu chce, aby se takto věci vyvíjely. Ale čím to, že člověk zraje a vlastně se zdokonaluje? Nemůže být pochyb, že jde o vliv vnějších okolností a událostí samotného života, které ho tvarují, zpevňují a očišťují postupně od všeho chorobného a nadbytečného. Přes určité pochybnosti víme, že události života, kterými člověk prochází, mají celkem nezastupitelnou pedagogicko terapeutickou funkci samy o sobě a s tímto faktem již některé psychologické a duchovní směry dokonce počítají. Určité vysvětlení nacházíme v tom, že život už takový je a ve svém průběhu skutečně stupňuje své nároky. Jiné nároky klade na člověka dětství, dospívání, jiné dospělost- jako je založení rodiny, obživa- a jiné zase stáří se všemi svými negativními stránkami, ovšem i s těmito danostmi by šlo v životě člověka kalkulovat a vědomě je orientovat a přizpůsobovat tak, aby vyhovovaly přirozeným potřebám člověka, ale přesto tomu tak povětšinou ne úplně bývá. Pokud se rozhlédneme kolem, lze spatřit příběhy lidí, kteří jsou doslova hněteni událostmi, které jejich zralost dost podstatně vynucují. Při bližším pohledu možná zjistíme, že okolnosti lidského života jsou dokonce jemně a pečlivě orientovány jakoby přímo na lidské nedostatky a že jim do určité míry korespondují.

Předpokládáme tedy určitou korespondenci mezi zráním člověka a událostmi a okolnostmi jeho života- nazývejme ji "příběhem". Tento vztah si můžeme představit tak, že proti určité lidské vlastnosti ( která může být i nedostatkem) stojí události, které jsou s touto vlastností v jisté účelové kontrapozici. Pravděpodobné je, že se často ze sevření daného příběhu snaží člověk dostat a z tíhy okolností se uvolnit a dezertovat, ale obvykle proti takovémuto úniku stojí pocit povinnosti, který máme už na elementárním stupni duchovního života a brání nám například opustit zaměstnání či rodinu, byť jsou čas od času okolnosti života v těchto oblastech velmi nepohodlné. Na vyšším stupni duchovního života je to pak pevně zakořeněné vědomí poslání, které dává lidskému životu smysl. A právě ztráta smyslu, riziko pouhého biologického živoření je hrozba, která většinu duchovně založených lidí odvrací od úmyslu utéct před formující aktivitou událostí a okolností, doprovázejících jejich život.

Pokud si člověk uvědomí duchovní dimenzi vztahu svého života a příběhu, který jej tvoří, nachází smysl především v UVĚDOMĚNÍ SI, že je událostmi a okolnostmi "léčen", dováděn k vyšším stupňům duchovního života, případně připravován k úkolům, které by bez tohoto procesu nemohl zvládnout. Na základě tohoto pochopení má potom šanci přijmout i nepříznivé etapy a fáze svého života, jejichž příchod je z hlediska běžného pohledu nepochopitelný, jako nezbytnou cestu ke své zralosti. Jako bolestnou, ale mimořádně účinnou pedagogiku. 

Duševní utrpení, potíže i poruchy se nám mohou jevit z jistého hlediska jako nesoulad člověka a situace, kterou obývá- lhostejno, zda si situaci, ve které žije zvolil nebo byl do ní uvržen. Vztah člověka a situace může být harmonický, disharmonický nebo inkongruentní (nesouběžný). A pokud budeme soudní a upřímní, tak s harmonickým vztahem se setkáváme méně často, neboť život už je takový, že stupňuje své nároky a etapy harmonie jsou příliš krátké na to, abychom je spolehlivě mohli zvolit jako normu duševního zdraví a rovnováhy. Je důležité uvědomit si, že vztah člověka a situace nejde brát a hodnotit podle toho, zda a jak moc se cítí člověk šťastný, protože šťastným se člověk může cítit i ve velkém rozporu s nároky a tíhou situace v případě, že její náročnost přijal. Ovšem obecně pro lidskou situaci je daleko charakterističtější vztah disharmonický, jenž se projevuje slabším či silnějším napětím mezi člověkem a situací, kterou obývá. Okolní svět buď vysílá signály, kterým člověk nechce rozumět, nerozumí a nebo je není schopen vůbec přijmout a jeho první reakcí je ze situace uniknout, což se dlouhodobě nemůže podařit a duševní život začíná tudíž vykazovat drobné poruchy, které se hlásí specifickými symptomy.

Reagovat na takovouto situaci můžeme buď zdravě nebo patologicky. Symptomy ustupují v případě, že zvolíme proces, ve kterém se postupně situaci přizpůsobujeme, zvládáme ji a i přes náročnost duševního utrpení si zvykáme a přijímáme ji. K patologickému procesu dojde v okamžiku, kdy se symptomy oddělí od příčin a nastane neurotický začarovaný kruh, který svou energií stupňuje utrpení člověka do mimořádné intenzity (panické úzkosti, hluboké deprese aj.) Nelze ostře vymezit hranice účinosti mezi zdravým  a patologickým procesem, protože oba mohou v určitých případech člověka uvádět v pohotovost a urychlovat proces zrání a mohou uzdravovat a vést člověka výš a dál.

( 2 )

pohledem psychoterapeuta M.Scott Pecka 

(text volně vybrán z knihy Nevyšlapaná cesta nekončí)

Pro naše emocionální zdraví a učení je nutné, abychom si zachovali schopnost volby OTEVŘÍT SE a BÝT ZRANITELNÍ. Je to rovněž potřebné pro smysluplnou komunikaci a organizační chování.

Položme si otázku: Co se stane, když se jeden odhodlá riskovat a říci druhému: jsem zmatený, nevím, kam jdu- jsem ztracený a osamělý- jsem unavený a mám strach. Pomůžeš mi, prosím ? Účinek takovéto zranitelnosti bývá téměř pravidelně odzbrojující.  A druhý asi nejspíš řekne: i já bývám nebo jsem osamělý a unavený a otevře nám snáze svou náruč. Co se však stane, když se snažím pokaždé vypadat jako silák, jako když mám všechno v malíčku, jsem pořád nejlepší, když se opevním hradbou psychologické sebeobrany? Budu nepřístupný a moji bližní se zabarikádují za svými hradbami a mé vztahy k lidem nebudou o nic smysluplnější ani produktivnější, než když do sebe v noci narazí dva prázdné sudy.

Když volíme, jak zranitelní budeme jako lidské bytosti, je nezbytné rozlišovat mezi zraněním jako bolestí a zraněním jako poškozením. Existují situace, v níž nutně zažijete jistou emocionální bolest (např. budete riskovat vztah, který může vést k závazku) a projdete existenciálním utrpením, které k životu patří a přináší poučení a zkušenost, ale skoro za všech okolností je čirá hloupost nakráčet do situace, v níž budete pravděpodobně natrvalo poškozeni a nebo vystaveni neurotickému, zbytečnému a neproduktivnímu utrpení, které zanechá trvalé následky. 

Neradím, aby člověk byl zcela zranitelný a nebo zranitelný stále, ovšem možná platí, že chceme-li účinně uzdravovat, musíme se nechat do jisté míry i zraňovat, protože uzdravovat druhé nebo sebe můžeme nejlépe jedině ze zkušenosti své zraněnosti. Jsou tu také meze, za kterými už utrpení zranitelnosti člověka celkově poškozuje.

SOUCIT = Schopnost cítit a vzít na sebe část bolesti druhého, je vždy dobrý.

SOUSTRAST je naproti tomu více podobná symbióze či ztotožnění s druhým člověkem, což není vždy špatné, ale budete-li se brodit depresí druhého natolik, že jí propadnete sami, tak stěží komukoli pomůžete, včetně sebe.

Pokud chceme svou přítomností působit k ozdravění světa i sebe, měli bychom pěstovat u sebe schopnost, která je doporučována nejen psychoterapeutům- jedná se o schopnost rovnováhy být současně ÚČASTNÝ a NEZÚČASTNĚNÝ.