LIDICE 2012
Nevím, zda se vám to občas stává...patrně ano...a já tomu říkám emocionální zásah opravdovostí, pravdivým životem, zkrátka PRAVDOU Z PODSTATY.
Naposledy jsem toto "bytostné NĚCO" pocítila v dubnu 2012, kdy jsem jako pedagogický doprovod absolvovala výlet k památníku v Lidicích.
Musím podotknout, že za celých svých prožitých 40let jsem tam nikdy nezavítala a o Lidicích jsem věděla ten základ z povinných odstavců vlastivědy a dějepisu, jako možná každý druhý v naší zemi. Taktéž mě míjely v průběhu času jen tak letmo různé zprávy o pomníku, o odkazu lidických žen, o sochách a o historii tohoto silného místa naší historie. Dnes- tedy o týdny později, otvírám knížku od Olgy Struskové -"ahoj, sochy", na kterou jsem narazila mimo mé snažení dnes ve škole (na náhody nevěřím- vše se děje, jak má) a celý zážitek z dubna se mi tím rámuje do celkového obrazu.
Je mi jasné, že jsem nikdy předtím nemohla úplně zažít duch tohoto místa a že to, co se slovy popsat nedá, jsem prožila zrovna v tento přítomný čas...asi se nevyhnu jistému patosu, ale jakoby se moje duše měla nejdříve připravit, aby toto mohla dostatečně vnímat a sdílet v klidu a úžasu zároveň.
Nemluvím o pocitech, které má asi každý citlivý člověk, který slyší o válce, o bolesti, o zlu obecně. Každý z nás si řekne, že tohle se nemá dít, že to nechceme, že to muselo být hrozné a tak nějak jsme, i s tímto tvrzením, schopni vrátit se ihned zpět ke svému každodennímu shonu. Určitě hodně lidí, kteří navštíví jakékoli historické místo propojené s děsem a zdánlivě nesmyslným utrpením, nějak v tu chvíli atmosféra osloví a něco pociťují a něco si o tom myslí.
Možná je dost těžké si něco myslet, když je vám současných 15let a o životě máte "své" představy a exkurse do těchto míst je braná jako příjemné vytržení z výuky..... i když- i na těch deváťácích bylo možné pozorovat určité pohnutí..., přesto jsem ale chápala a rozuměla rozdílu ve vnímání toho, co se vznášelo všude kolem nás. Taky bych to pravděpodobně před lety a v jejich věku brala stejně.
Dnes jsem matkou čtyř dětí, a i když denodenně děkuji milosti, že je mám, tak jsem stejně tváří v tvář té obrovské energii v Lidicích opětovně pokorně přijímala tu vlnu vděčnosti, která zaplavovala každou buňku v mém těle. V tu chvíli se opět na mě sypaly uvědomované nespočetné díky za to, že žiju dnes..., že jsem si svobodně rozhodla svoje děti mít, když jsem je v klidu a míru chtěla, že jsem je mohla mít s tím, s kým jsem chtěla já, že jsou zdravé a bez problémů a že s nimi žiji v místě, ve kterém chci, a vychovávám je jak umím...představa, že někdo přijde, vezme je bez řečí pryč a konec-zvonec....zkrátka už jen ta nicotná představa, že tohle někdy někdo zažil, je pro mě hluboce zasahující, drásající a nevypověditelná...nelze se do toho vžít...
....tiše tedy stojím před nesmírně lidsky vypovídajícím bronzovým pomníkem dětí v Lidicích, poslouchám anabázi se vznikem a historií tohoto monumentálního a dechberoucího díla paní Marušky Uchytilové a Jiřího V.Hampla a skláním se a děkuju za jejich víru, neutuchající dobrotu a lásku k pravdě a za sílu, kterou vyvinul tento manželský pár na to, aby moje krásná duše mohla dnes, v očích těch "skoroživých" soch, spatřit a pochopit všechno nadpozemské.
"....aby měl svůj prostor jedinečný a významný znak, musí mít nějaký děj, z něhož povstává symbol, který žije dále pamětí- a právě to je případ díla, které nevzniklo na objednávku, nýbrž z duchovní a nadčasové potřeby. Dvacet let práce bez mzdy, honoráře či dotace. Tomu se říká láska a profesionální poctivost. Postavit, vymodelovat osmdesát dva dětských individualit, představit je všechny dohromady v jediném, absurdně smrtelném okamžiku, jak spolu stojí bez výkřiku, němě, v dětsky přirozených pozicích v nepřirozené situaci- to je úkol pro každého sochaře nesmírně těžký. Tady je vlastně beze slov podána celá historie dětského utrpení a bolesti.------ Nikdo není schopen vypovědět, co viděly a prožily děti, které tu zvěčněny v bronzu budou tiše stát a připomínat, co je to zlo a co je to láska."(úryvek z knížky AHOJ, SOCHY od Olgy Struskové)
....užasle tedy listuji dnešní den stránkami křídového papíru, neschopná se hnout, bez přestání znovu podrobněji čtu o osudu všech 82 soch představujících zavražděné lidické děti, ale především o krásné duši jejich autorky, která zmožena dvacetiletým bojem se závistí, pýchou a lidskou neschopností, nakonec vzdala svůj morální boj v předvečer sametové revoluce 1989. Krásná kniha, poučný příběh a velká výzva a příklad, že jde všechno, čemu uvěříme...Nevzdávejme se a věřme v sebe, věřme v lásku a dobro, které po sobě zanecháme navždy. JÁ VĚŘÍM TOMU, ŽE PANÍ MARUŠKA, KTERÁ SE ODLITÍ A UMÍSTĚNÍ VŠECH SVÝCH SOCH NEDOŽILA, STEJNĚ STÁLE SVOU DUŠÍ HLEDÍ KAŽDÝM DNEM TĚM "SVÝM" LIDICKÝM DĚTEM DO OČÍ A VÍ, ŽE SE DOČKALA, A ŽE JEJÍ CELOŽIVOTNÍ ZAMÝŠLENÝ ODKAZ JE NYNÍ NAPLNĚN. DĚKUJI VÁM Z CELÉHO SRDCE ZA TEN ZÁŽITEK LIDSKOSTI !!!!!
Tragičnost lidického zločinu hluboce zasáhla akademickou sochařku prof. Marii Uchytilovou.V roce 1969 se rozhodla vytvořit bronzové sousoší lidických dětí, které mělo být zároveň vnímáno jako "Památník dětským obětem války".
Vytvořit dvaaosmdesát dětských soch v nadživotní velikosti jí trvalo dvě desetiletí. Od léta 1996 se s různým časovým odstupem instalovaly další sochy. Posledních 7 bylo odhaleno v roce 2000. Nyní se tu do údolí dívá 42 dívek a 40 chlapců zavražděných v roce 1942
"NÁROD, KTERÝ ZAPOMENE SVOJI HISTORII, SI JI BUDE MUSET PROŽÍT JEŠTĚ JEDNOU." A. Solženicyn
11.5.2012